JELENÍ LOUKY

horská chata

Historie

Malebná luční enkláva v závěru Zeleného dolu pod Liščí horou připomíná všechny důležité momenty v historii východních Krkonoš. Je jedním z nejzajímavějších míst v Peci pod Sněžkou. Při stoupání podél Zeleného potoka se úzké údolí překvapivě otevírá na rovnou širokou louku se třemi boudami. Podobně vhodných míst k osídlení není v horách mnoho. Údolní ledovec přemodeloval závěr horského dolu pěkně do šířky, proto není divu, že dřevaři vyklučili les právě tady a místo přeměnili na intenzivně obhospodařovanou louku. Široké agrární valy připomínají jejich nelehkou práci.

Zelený důl se po staletí jmenoval Zehgrund a Jelení louky Zehgrundbaude, tedy "boudy v Céově dole". Do češtiny těžko přeložitelné pojmenování vedlo k umělému vytvoření názvu Vlhký důl, který je dnes vytlačován přiléhavějším Zeleným dolem. Už asi nezjistíme, jestli rodina Zee byla i zakladatelem luk na konci 16. a začátku 17. století. Možná sem přišla později v souvislosti s hornickou činností. Ve jmenném seznamu dřevařů usedlých v roce 1644 na císařském majetku v Malé a Velké Úpě jméno Zee není uvedeno.

Luční enkláva založená pro sklízení sena a pastvu dobytka ožila za Valdštejnů dolováním železné rudy v letech 1716 až 1737. V okolí Jeleních luk bylo nejen několik důlních děl, ale také místa pro pálení nezbytného dřevěného uhlí. Dodnes jsou okolo Zeleného potoka směrem k Richtrovým boudám dobře patrná kruhová terénní zrcadla, na kterých stávaly milíře. Rudu i dřevěné uhlí dělníci odnášeli k valdštejnské peci v osadě Zelený Potok, která zanikla v 19. století jen kousek pod dnešním stejnojmenným centrálním parkovištěm v Peci pod Sněžkou. V roce 1731 získal hospodář Karl Zee oprávnění pro zřízení výčepu pro horníky. Přestože nevíme, jak dlouho se uprostřed lesů hospoda udržela, jsou Jelení louky místem s jedním z nejstarších hostinských tradic v Krkonoších.

Dnešní hostinec ve velké boudě založil Johann Kohl ještě v 19. století a v roce 1900 stavení rozšířil o nové hostinské pokoje. K rozvoji jeho služeb přispěly i okolní lesy. Aby z nich dřevo mohli na saních rohačkách dopravit do údolí, zřídil hrabě Rudolf Czernin-Morzin v roce 1887 podél Zeleného potoka dva metry širokou cestu se třemi dlouhými mosty. Romantickým údolím pak přicházeli hosté. Velká povodeň v červenci 1897 všechny mosty smetla a poškodila i z kamenů rovnaný chodník. Nejmenší, dodnes vzadu zastrčenou prostou chalupu, dokonce zasáhla zemní lavina z Liščí hory. Masa kamení, bahna a dřeva strhla celou obytnou část.

Sáňkařský chodník byl brzy obnoven a v roce 1931 obec na své náklady postavila z Velké Pláně přes Chaloupky na Jelení louky dnešní sjízdnou cestu. Údolí se totiž nevyhnula ani další krkonošská pohroma. V okolí Pece v říjnu 1930 silná vichřice smetla 300 hektarů nejlepších porostů, velkou část tady v Zeleném dole. Následky zahladila několikaletá dřina dřevařů a lesníků při zpracování kalamity a obnově lesa. Velkou část dřeva kolem Jeleních luk zpracovali dřevaři z Podkarpatské Rusi. Do údolí špalky i klády spouštěli jako jejich předchůdci v 16. století připravenými dřevěnými žlaby. Během léta 1931 se na dně údolí nahromadilo tolik spuštěného dřeva, že hrozilo v případě zvednutí hladiny Zeleného potoka nebezpečí celému úpskému údolí. Tehdejší lesníci situaci považovali za nejriskantnější čin při zpracování kalamity.

Těžké časy zažívali i oba provozovatelé pohostinství na Jeleních loukách. Johann Kohl v roce 1925 rozšířil velkou boudu o nový sál, jeho soused a příbuzný Wenzel Kohl k menší boudě za potokem přistavěl křídlo s pokoji pro hosty v roce 1930. Kalamitou zatarasené údolí jim způsobilo problémy s provozem. Aby do odlehlé části letoviska přilákali hosty, museli pro ně připravit zajímavé prostředí a dobré služby. Hlavně Johann z velké boudy se snažil.

Kolem Jeleních luk protéká jeden potok od Liščí hory a druhý od Richterových bud. Na obou postavil malou vodní elektrárnu, takže jeho bouda měla od roku 1931 elektrické osvětlení napájené ze dvou nezávislých zdrojů. Letní atrakcí bylo malé koupaliště postavené v nejvyšší části luční enklávy, ale hosté sem jezdili i v zimě. Typické pro všechna tři zdejší stavení bylo rovnání zásob naštípaného dříví na dlouhou topnou sezonu do vysokých kruhových ježků. Jsou vidět na většině dobových fotografií.

Během druhé světové války velkou boudu provozoval Ferdinand Ressler, který se v roce 1943 stal posledním německým starostou Pece pod Sněžkou. O dva roky později byl jeho majetek stejně jako majetek sousedů zkonfiskován a začala čtyřicetiletá éra socialistického vlastnictví. Jelení louky byly ušetřeny velkého budování normalizačních staveb, jenom hodně zpustly. Stavby i pozemky. Velkou boudu získalo Revoluční odborové hnutí, které ji brzy pronajalo znárodněné firmě Škoda Hradec Králové. Později boudu koupil silný pražský podnik ČKD. Na Jelení louky přivedli elektřinu, lesní cesta dostala asfaltový povrch. Je s podivem, že i za takových podmínek zůstaly všechny tři objekty téměř v původní podobě pravých horských bud. Až v roce 1988 začalo ČSAD Praha 9 u menší boudy stavět velký betonový objekt, z kterého jsou dnes jen rozpadající se základy. Po nevydařené privatizaci staveniště i původní bouda Wenzela Kohla čekají na moudrého majitele. Jemu se nabízí likvidace staveniště a adaptace původního dřevěného domu. Oblasti v II. zóně Krkonošského národního parku by to slušelo. Stačí se podívat přes potok.

Velká bouda na Jeleních loukách měla štěstí. V roce 1985 se tu stal správcem a dobrým hospodářem Vratislav Říha z Horního Maršova. Rozhodl se v boudě na trvalo usadit, a tak si ji v roce 1990 nejprve pronajal a v roce 1994 koupil. Po jeho mnohaletém působení jsou Jelení louky jedním z nejmilejších míst Krkonoš. Při procházkách romantickým Zeleným dolem sem zavítá řada hostů z Pece pod Sněžkou. Vidí pečlivě obhospodařované louky, kam na léto přijíždí stádo ovcí z farmy až od Prahy. Někdejší hromady koksu a popela nahradilo topení dřevem. Od roku 1995 obnovená malá vodní elektrárna dodává čistou energii. Teplou užitkovou vodu pro kuchyň i hosty ohřívá tepelné čerpadlo. V historickém sálu hostince i na verandě je ošetřeno vše dřevěné, obnovená byla velká kachlová kamna. Ovšem základem pohody ubytovaných i procházejících hostů je kuchyně. Naše mlsné děti říkají, že tu dělají nejlepší palačinky na světě. Je dobře, že Vratislav Říha, jeho žena Romana a dvě již na Jeleních loukách narozené děti tu jsou doma.